V jednom předchozím článku jsem psal o tom jak dopadla moje motorka Suzuki Freewind. Ve zkratce: po cestě do Rumunska jsem dal motorku do servisu v Kolíně na seřízení ventilových vůlí a opravu závitu výpustného šroubu motorového oleje. Po vyzvednutí motorky a zaplacení téměř dvou tisíc korun jsem ujel kolem deseti km a motorka se zadřela.
Servisák nejdříve nechtěl chybu uznat. Už jsem si chtěl opravit motorku sám, ale jedna dobrá duše mi na fóru sdělila nejpravděpodobnější variantu jaká se stala. A taky že ano!
Při opravě závitu provrtal sítko nad výpustným šroubem a tak se mohly špony vzniklé vrtáním dostat až k čerpadlu. No a olejové čerpadlo si nasálo jednu ze špon a zadřelo se. Následně se zadřela vačková hřídel, která běžela “na suchu”. Následovalo zaseknutí zadního kola při cca 90 km/h v mírné zatáčce. Naštěstí jsem to ustál a včas vymáčkl spojku. (nebyla to moje první zadřené motorka)
Servisák nejdříve svaloval vinu na prasklé plastové kolo, které pohání čerpadlo. Trochu nervů mě to stálo, ale nakonec vše dobře dopadlo. Motorku opravil na svoje náklady, sice bych mu něco vytkl, třeba že mi dal rezavé šrouby do hlavy motoru nebo špatné uchycení nádrže či vrácení s prázdnou nádrží.
Zatím se motorka chová dobře, uvidím jestli zvládne letošní plánovaný výlet do Albánie.
Menší servis jsem si před uvedením do provozu přeci jenom udělal. Nutně jsem musel vyměnit brzdové destičky a brzdovou kapalinu. Dále jsem dal nové svíčky. Před větší cestou musím ještě zainvestovat do nového obutí, zadní pneu už dosluhuje.
Také jsem si vyrobil kožené pouzdro na nářadí. :-)
publikováno: 11.01.2017
Kino navštěvuji jen párkrát do roka a recenze na filmy píši ještě méněkrát. Většinou jsem do kina pozván jedním obchodním partnerem a přítelem v jedné osobě. Jeho firma se zabývá dovozem, výrobou a prodejem chladných zbraní. Já bych měl snad v brzké době pro něj dělat kožená pouzdra na zavírací a vrhací nože.
Poslední film, který jsme takto navštívili byl Ben Hur. Pro mého obchodního partnera je důležitá tématika chladných zbraní. Když jdu do kina ze své vůle, zvolím spíše svůj okruh zájmu a tím je cestování. Například letos jsem byl v kině na “Trabantí cestě Austrálií” :-)
Předem říkám, že nejsem až takový fanda do sci-fi žánru. Dokonce nejsem ani hráč PC her. Hodnotím čistě z mého pohledu.
Děj filmu je pro člověka, který nehrál hru a nezná děl, ze začátku trochu chaotický, ale to se v průběhu filmu rychle napraví.
Napínavých scén obsahuje film také dost, ale i dost těch celkem nudných. To je daň za to, aby bylo pochopit o co jde. Klidně by mohly akční scény trvat déle, to se sice ke konci filmu změní, ale stále žádná sláva.
Upřímně mě film moc nenadchl a mnohem radši bych zašel na film Ben Hur, který má nižší hodnocení, ale akční scény měly větší grády. Příběh má také zajímavější.
publikováno: 28.10.2016
V minulém textu jsem popisoval minulý měsíc jako ne moc zdařilý. Oprava displeje iPhonu 5 proběhla úspěšně, nárazník je u auta je srovnán, ale motorka hned tak nepojede.
Na Freewindu se za těch pár kilometrů stihlo zničit relativně dost věcí a oprava nebude levná ani rychlá záležitost. :-/ Odvezl jsem motorku zpět do servisu, kde mi měli seřídit ventily, opravit závit a vyměnit olej. Motorku servisák rozebral a konstatoval: Je poškozené uložení vačkové hřídele (nutná výměna, špatně se shání), zadřený píst ve válci (výbrus), ulomený zub na ozubeném kolečku olejového čerpadla, zadřené čerpadlo. Celková cena, pokud seženu jinou hlavu bude kolem 15 tisíc.
No sezóna pomalu končí, tak hold Freewinda budu dávat do hromady během dlouhých zimních večerů. Další možnost je prodat ho tak jak je.
Ještě ten den mi volal likvidátor pojišťovny a domluvili jsme se, kdy se přijede podívat na moje auto. Snad, že si nemyslel, že já pojedu za ním?! Už při prohlížení vozidla mi říkal, že mi vzhledem ke stáří vozu pojišťovna moc nezaplatí a tak se i stalo. Dostal jsem pár tisíc a Octávii tedy opravil podle možností a finančních prostředků. Hold je to vidět a už nikdy nebude předek vozidla působit tak dobře jako dřív. Ale problém vyřešen, věcně a bez větších emocí a to se počítá.
Nejvíc mne potěšila opětovná funkčnost mého iPhonu. Přežil jsem celkem 5 dní bez plnohodnotně funkčního mobilního telefonu (volání, sms, internet) jediné co mi na telefonu bez funkčního displeje fungovalo bylo přijmutí hovoru, ale jen občas.
Zkusil jsem si tedy jaké to je žít offline. Je to šok, nevíte kolik je hodin, přijde Vám textová zpráva nebo e-mail a nemůžete jí přečíst (co když Vám píše zrovna někdo důležitý, že?). Jak jsem se popral s životem offline? Již druhý den jsem vytáhl ze zásuvky náramkové hodinky. Všem známým jsem dal vědět, že mi musí pouze volat a to případně několikrát, dokud se mi nepodaří hovor přijmout. A pořídil si papírový diář a tužku.
Doma na počítači jsem si našel několik servisů iPhone v Praze a vyrazil. V Praze jezdím převážně podle navigace, kterou mám jak jinak v telefonu. Musel jsem si adresy míst a nejbližší stanice metra na které jsem měl namířeno napsat do diáře. Auto jsem nechal na Rajské zahradě a vyrazil metrem. Na všechny místa jsem dorazil bez problému a bez navigace v telefonu.
Vybral jsem servis Rozbitý iPhone cz a telefon jím svěřil do péče. Rovnou jsem nechal opravit konektor nabíjení a skutečně funguje parádně. Cena opravy byla 2740 kč a jsem plně spokojen. Teď si ještě opatřit pořádné kožené pouzdro ať se situace s rozbitým displejem neopakuje potřetí.
Mám pocit, že nové sklo není tak odolné proti poškrábání jako to předchozí. A také se mi párkrát zaseklo tlačítko v novém skle.. Tak nevím zda používají dostatečně kvalitní díly. Ale telefon funguje a to je hlavní.
Tak a dva ze tří problémů jsou vyřešené.
publikováno: 15.06.2016
Minulých pár dní se mi lepila smůla na paty. Tak doufám, že mne na oplátku čekají radostnější chvíle. :-) Možná už to začalo.
Rozhodl jsem se, že svojí Suzuki dopřeji trochu péče a jelikož měla za sebou náročnou motodovolenou v Rumunsku tak přišla na řadu výměna oleje. Věděl jsem, že mám stržen závit na vypouštění oleje, nechal jsem tuto záležitost “odborníkům”. Zajel jsem tedy do jednoho z Kolínských moto servisů a požádal jsem o opravu závitu, výměnu oleje a filtru a když už tam motorka byla nechal jsem seřídit ventily.
Motorku jsem si za dva dny vyzvedl, zaplatil necelé dva tisíce a ve velmi slušném lijáku jsem dojel domu. Druhý den jsem potřeboval zajet za kamarádem, bylo hezky, tak jsem jel projet mašinu po servisu. Již cestou jsem neměl dobrý pocit, motorka nešla do otáček a vydávala divné zvuky. Jízdu po cca 4 km ukončilo zaseknuté zadní kolo a mne bylo jasné o co jde.
Ještě ten okamžik, kdy jsem čekal na odtah jsem zavolal pánovi ze servisu, popsal jsem mu momentální stav a ujetou vzdálenost 14 km od převzetí motorky od něj, ale on říkal, že si není vědom žádného pochybení z jeho strany.
Druhý den jsem jel octávií do Kolína, kde jsem nechal auto zaparkované v jednosměrné ulici kousek od náměstí. Když jsem k octávii přišel, zjistil jsem, že mi do auta někdo nacouval tažným zařízením. Naštěstí mi jeden človíček předal registrační značku onoho “pachatele”. Koupil jsem mu cigarety poděkoval jsem mu a vytočil městskou policii, která mě odkázala na státní polici.
Když přijela policie začalo vyšetřování jak kdybych ohlásil násilné trestný čin… Přitom jsem měl číslo registrační značky a svědka. Nakonec viníka, který mě naboural a ujel policie vypátrala a on dorazil na místo nehody. Omluvil se mi, poté se sepsal protokol pro pojišťovnu a já jsem jel po svém.
Do třetice jsem si při přitloukání latí na střechu v baráku, kde si budu budovat podkroví přisedl můj telefon. Nejen, že jsem si zničil krycí sklo, ale zničil jsem i displej, takže jsem byl odkázán pouze na příchozí hovory, které se mi podařilo přijmout jen občas.
Tak to se mi sešlo zase pár neradostných chvil, které jsem musel minulý týden řešit. Překvapuje mě, že jsem většinu situací řešil s klidem a situaci bral tak jak je, bez nějakého šíření emocí na další lidi.
Zadřená motorka, nabourané auto, rozbitý displej iPhone. Tolik minulý týden.
publikováno: 16.08.2016
S bratrem jsme se dohodli co kdo bude brát za společnou výbavu a já jsem měl na starosti stan, motorový olej, olej na řetěz, nářadí a lékárnu.
Olda bral náhradní duše, antipich, pumpičku a patex pásku.
V sobotu jsme se sešli u mě, pořešili drobnosti a odpoledne vyrazili směr Slovensko, s tím, že se dostaneme za hranice Slovenska a tam přespíme.
Z Kolína jsme vyrazili po 38 směr Jihlava a před Jihlavou jsme se napojili na dálnici na Brno. První den jsme dojeli kousek za Trenčín a tam jsme se ubytovali na louce.
Menší večeře v Trenčíně přišla vhod. Zatím bez komplikací..
Druhý den jsme vstali časně ráno a po dálnici vyrazili směr Košice. Těsně před hranicí s Ukrajinou jsme si prohlédli volně vystavené ruské druhoválečné stroje. Tank T34 a samohybné dělo. Následně jsme se dostali na hraniční přejezd, kde jsme potkali stopaře ze Švýcarska, kterému nebyl pěší přechod umožněn. Poté co se i on dostal za hranici jsme sním dali řeč.
Sice nám neprozradil cíl své cesty, ale nebyl to žádný houmles. Nekouřil a byl čistý i zuby měl bílé… Jen říkal, že je již pár let na cestě a že to byl zatím první přechod, který musel absolvovat ve voze jako spolujezdec.
My jsme na hranici předložili pasy, dostali lístek, na něj razítko a vyjeli jsme. Za sto metrů nás ukrajinský strážce se zbraní otočil, s tím, že nemáme druhé razítko, vrátili jsme se a razítko dostali. Poté již bylo vše v pořádku a my jsme se ocitly na Ukrajině.
Přes Uzhhorod jsme vyrazili na Mukacheve. Tam jsme přijeli na náměstí a dali si kávu a nealko pivo (nechceme nic riskovat). Následně jsme jeli na hranice s Rumunskem. Cesty na Ukrajině nejsou nic moc a směrem k Rumunsku se cesty ještě zhoršovaly. Docházelo nám palivo, tak jsme natankovali ještě na Ukrajině. Zde se musí nejdříve zaplatit a poté tankovat. Špatně se odhaduje množství a proto jsem vzali každý pouze deset litrů paliva.
Před Hraničním přejezdem jsme se navečeřeli a na hranicích jsme byli otázáni, zda převážíme alkohol, cigarety či zbraně. Přiznali jsme, že zavírací nože, nad čímž mávli rukou a my jsme mohli jet dále.
V Rumunsku jsme ujeli ještě asi sto kilometrů směrem na Fagaraš a přespali jsme kousek od silnice po které jsme jeli.
Třetí den jsme dojeli k pohoří Fagaraš a projeli ho Transalpinskou magistrálou. Cesta je plná zatáček a je zde velice kvalitní asfalt. Škoda jen, že cesta vede stále lesem a nejsou zde skoro žádné výhledy do krajiny. Navigace nás zavedla až před betonový zátaras s cedulí uzavřené komunikace.
Objížďka byla bez asfaltu a samá díra. A navíc nám opět docházelo palivo. Naštěstí jsme na poslední výpary benzínu dojeli až k pumpě. Měli jsme časovou rezervu a zatím se ještě nestmívalo a proto jsme se rozhodli vyrazit směr Bukurešť.
Ráno jsme složili stan a po dálnici jsme valili do hlavního města Rumunska. Kolem poledne jsme již byli v Bukurešti a náš cíl (palác parlamentu) nás překvapil svojí mohutností. Z fotek to nikdy nebude tak patrné, jako když stojíte přímo před druhou největší budovou světa. Zrovna se zde konala nějaká protivládní demonstrace a bylo zde relativně dost těžkooděnců připravených zasáhnout proti pokřikujícímu davu.
Nevím jak to dopadlo, neměli jsme čas čekat na výsledek. Pokračovali jsme totiž k Černému moři neboli k nejvýchodnější části naší cesty. Dálniční cesta byla úmorná a nudná. Stavěli jsme pouze na tankování a celou cestu se pohybovali rychlostí kolem 130 Km/h.
Přijeli jsme do přístavního města Constanta, kde mají Spojené státy Americké svojí základnu. Moře nebylo vyloženě na koupání a teplota vzduchu byla kolem 16°C. Koupání jsme tedy vzdali a šli jsme se najíst. K restauraci jsme přijeli pomocí ukázkové otočky, ale při seskoku z motorky se bráchovi podařilo rozšlápnout jeden květináč a druhý schodit. Myslím, že na nás budou ještě dlouho vzpomínat. Pizza k večeři celkem ušla, ale již jsem měl lepší…
Ten den jsme ještě vyjeli zpět k Fagaraši, ale rozhodli jsme se pro cestu mimo dálnice. ujeli jsme možná 150 km, kolem vojenského prostoru, kde nám létala M16 na nebi. Tato oblast kolem Bukurešti až po Černé moře je jedna placka. Jediné čeho je možné si všimnout jsou stovky, možná tisíce větrných elektráren.
Cestou jsme se stavili v městě Bran, kde je hrad prezentovaný jako Drákulův hrad, ale na internetu se píše, že skutečný Drákulův hrad leží jinde. Dovnitř jsme ani nešly a venkovní stánky ze suvenýry mi celkový dojem dost pokazili. Suvenýry z Číny a další předražený brak.
Potřebovali jsme již sprchu a tak jsme se rozhodli pro spaní v kempu ve městě Curtea de Arges, které leží pod slavnou Transfagarašskou magistrálou. Celý pátý den byl tedy tranzitní a odpoledne jsme do již zmíněného kempu přijeli. Byli zde motorkáři ze Slovenska a navečer přijeli i motorkáři z Polska.
Kluci ze Slovenska zrovna ten den přejížděli Transfagarašskou magistrálu a tak nás navnadili na krásné výhledy a spoustu zatáček. My jsme jim na oplátku poreferovali o Transalpině. Kluci nás upozornili na zavřený tunel, který se dá projet pouze po sundání kufrů a brašen, a po objetí sněhem zasypané cesty. Prostě brnkačka :-)
Ráno jsme tedy vyrazili plni očekávání a velice natěšeni. Asfalt byl oproti Transalpině o dost horší, ale ty výhledy… ty výhledy vše vyvážili ba možná překonali. Potkali jsme dva borce s batohy, co zkoušeli cestu zdolat po vlastních. Snad se jim to podařilo, vypadali dosti vyčerpáni. Cesta vede přes přehradu, která je dost zajímavá a vysoká. Spoustu zatáček a na konec tunel, přesně jak říkali bratři Slováci. Pomohli jsme překonat úzkou branku kolegům motorkářům, kteří chytli za výfukové svody a následně jsme to zdolávali sami.
Brácha a ani já jsme neprošli na šířku řidítek, to jen pro představu jak je ta branka úzká. Nandali jsme kufry a jeli tunelem za světlem. Tunel má téměř kilometr a na jeho severní straně začínají ty pravé výhledy. Téměř za každou zatáčkou je na co se dívat. Olda si užil i sáňkování :-)
Pozdní oběd v Motorestu, já jsem zvolil klasiku v podobě grilovaného kuřete s opékaními brambory a brácha rád riskuje a zvolil jídlo, které obsahovalo velký bramborový knedlík a na něm nastrouhaný brutálně slaný sýr a k tomu nějaký krém v misce, no dle jeho výrazu mi chutnalo mnohem lépe.
Pokračovali jsme již směrem do ČR, ale tentokrát již přes Maďarsko. Ukrajinské děravé cesty, kde jsem nejspíš vytrousil šrouby z motorky nás nenadchli.
Poslední spaní v Rumunsku na levandulové louce, kde jsem měl menší nehodu. Na mokrým svahu se mi smeklo přední kolo a já při pádu rozerval brašnu :-) stahovací pásky problém vyřešily.
Místo na spání jsme hledali opravdu dlouho a až na třetí pokus jsme místo aspoň trochu schůdné našli nad městem Miskolc. Rozbili jsme tábor, zalezli do stanu a… a přišel hlídač, byli jsme opravdu nenápadní, narychlo jsme zhasli světlo ve stanu a ztišili se :-) Naštěstí si hlídač, který během noci udělal ještě pár obchůzek pouze vyfotil SPZty a náš stan a jinak si nás nevšímal.
Tato země není země zaslíbená pro motorkáře. Žádné pořádné zatáčky země je jedna placka. Přesto jsme pár zatáček objevili. Projeli jsme národní park Bukki, kde je i hezká příroda. Cesty mají hladký asfalt, ale dosti úzký na rozdíl od Rumunských cest. Naše další cesta vedla do Slovenského Popradu, kde jsme chtěli navštívit termální prameny.
Při příjezdu do Popradu jsme měli menší problém termály vůbec najít. Na žádný benzínce, kterou jsme objeli nebylo připojení k wifi a nikde žádné cedule ani lákadla. Nakonec se brácha připojil na roaming připojení a konkrétní místo vygooglil.
Chtěli jsme se v místní kempu ubytovat, ale po příjezdu na místo jsme zjistili, že mají kemp ještě zavřený. Při relaxu v teplé vodě jsme probírali varianty dalšího postupu.
Buď přespíme někde v okolí a ráno vyrazíme směr domov nebo vyrazíme dnes a kam dojedeme tam přespíme a nebo rovnou pojedeme až domu. Po dvou hodinách jsme měli toho flákání až až a tak jsme se rozhodli pro variantu číslo tři. Nakopli naše stroje a navigace nám sdělila přibližný čas dojezdu do cíle kole jedné hodiny raní, takže za devět hodin jsme doma.
I s cestou domu jsme ten den ujeli přes sedm set kilometrů. Po cestě domu jsme Oldovi spadl řetěz, který jsme již během cesty několikrát řešili.
Freewind se statečně držel a až na pár šroubků poztrácených cestou a ke konci vynechávající tachometr či občasné vypadávání druhého rychlostního stupně dojel bez újmy. Nejvyšší rychlosti s nákladem jsem dosáhl 140 km/h a spotřeba (měřené a evidovaná neboli skutečná) se pohybovala dle cest od 4,8 l / 100 km (běžná jízda po rovině do 100 km/h) až po 8,2 l / 100 km (drcení na dálnici celou cestu na plný plyn a s nákladem)
BMW F800 téměř bez problémů (však je skoro nový a po servisu) jen řetězová sada už je na výměnu, jo a prasklá žárovka. Spotřeba byla přibližně o jeden litr na sto kilometrů nižší, Motorka má nádrž o stejné kapacitě a při tankování většinou tankoval o dva až tři litry méně.
Ukrajina má hrozné cesty, tedy aspoň v té části, kterou jsme projížděli. Levnější benzín, ale musíte platit předem a také levnější potraviny.
Rumunsko zatím mnoho motorkářů neobjevilo, ale v budoucích letech to bude země zaslíbená pro jezdce na dvou kolech. Jídlo je cenově srovnatelné a pohonné hmoty jsou o málo dražší. Na benzínkách Mol bývá wifi, ale nemají zde jednorázové igelitové rukavice volně k dispozici (to když prší, tak se hodí pod kožené rukavice, není pak taková zima) Dálnice pro jezdce na dvou kolech zdarma i včetně tunelů a mostů s mýtným přejezdem
Slovensko nemá wifi na většině OMV které jsme projeli, ale na pumpách Slovnaft k wifi k dispozici. Za dálnice motorkáři neplatí.
Maďarsko je nudná placka s malým, pěkným národním parkem. Zde se za dálnice samozřejmě platí.
publikováno: 07.05.2016
V půlce dubna jsem měl v plánu společně s bratrem podniknout letošní první delší výlet na motorkách. Cílový bod pro nás byl Český Krumlov. Vyjížděli jsme kolem deváté hodiny dopolední z Prahy, já na své Suzuki XF650 Freewind a bratr na BMW F800 GS. Původní plány počítaly s přespáním v Krumlově a návratem následující den, ale vzhledem k počasí (déšť a zima) jsme se rozhodli pro návrat ještě ten den.
Vzápětí po našem výjezdu, po ujetí přibližně pěti kilometrů se mi stala nehoda a skončil jsem mimo vozovku na rozdělovacím ostrůvku mezi komunikacemi. To to pěkně začalo… Na mokré vozovce se mi při prudším brzdění smeklo přední kolo a já jsem přeletěl přes řidítka. Škody na motorce nebyly vážné, jen ohnutý padací rám a řidítka. “Sikovky” vyřešili ohnuté padáky, ale řidítka již narovnat nešly. Škody na mé osobě byly o něco závažnější. Zlomený palec pravé ruky, pohmožděný kotník a koleno levé nohy.
I přes menší bolest (která se následně zvyšovala) jsem se rozhodl pokračovat v jízdě. Poznatek číslo jedna: terénní pneumatiky na mokré vozovce hodně kloužou. Trochu jsem se oklepal z prvního pádu na nové motorce (párkrát jsem již spadl na Čezetě či MZetě, ale to bylo před více jak pěti lety) a vyrazili jsme dál. Před námi téměř 200 kilometrů do Krumlova.
Byla zima.. velká zima, ale to horší (déšť) nás teprve čeká celou zpáteční cestu. Cesta pokračuje do Tábora. Menší bloudění kvůli uzavírce, ale nakonec jsme se vymotali a pokračovali do Týna nad Vltavou. V Týně pracuje kamarád, ale ten byl v tu dobu mimo Českou Republiku. Selfíčko s jadernou elektrárnou Temelín a hurá do Českých Budějovic. Zapadli jsme do první restaurace, které jsme si všimli a posilnili se.
Brácha s sebou vezl originální sedlo na jeho motorku, které chtěl prodat zájemci, který bydlel shodou okolností na trase. Předání sedla proběhlo na benzínce a již jsme pokračovali do Českého Krumlova.
Ne, že by mne překvapilo množství turistů z východu, přeci jen jich je plná Praha a často je vídávám i v Kutné Hoře. Ale jak se proboha dostali až sem? :-) Prohlédli jsme si město a zámek, vyfotili se s holkami z východu, mimochodem byly z Jižní Korei a Krumlov se jim velice líbil, poté jsme nastartovali motorky a vyrazili zpět do Prahy.
Hnali jsme motorky jak to jen šlo a zdržovali se pouze tankováním a teplými nápoji z automatů čerpačkách. Chtěli jsme se dostat do Prahy ještě za světla, což se nakonec podařilo. Zmrzlí, unavený a v mém případě se zlomeným palcem jsme přijeli večer do prahy… Už se těším na další projížďku. :-)
Závěrem děkuji bráchovi za hezkou vyjížďku a že si vzal na starosti navigaci a focení, já bych s tím palcem toho moc nenafotil.
publikováno: 07.05.2016
Začátkem měsíce dubna jsem vyrazil společně s kamarádem Keltem do rumunských Karpat. Putování po horách jsme měli naplánované na pár týdnů, ale pro mě výlet skončil již po týdnu. Přesto jsem si trek dost užil a mám mnoho nových poznatků a zážitků.
Co si zabalit do batohu, aby nebyl moc těžký, ale aby nám nic nechybělo byl celkem oříšek. Naštěstí jsme se dohodli na společném vybavení, které bude mít na starosti vždy jeden z nás. Mezi společné vybavení patřila například lékárnička, vařič, mapa, vodní filtr nebo třeba repelent.
Moje vybavení vypadalo následovně: nůž, pončo s tepelnou vložkou, spací pytel, ešus, karimatka, hygienické prostředky, batoh a oblečení.
První noc jsme domluvili ve Vídni u Keltova bývalého spolužáka a cestu z Vídně do Rumunska jsme měli zařízenou pomocí spolujízdy.
S Keltem jsme se sešli před odjezdem na nádraží a vyrazili směr Praha. V Praze jsme vyměnili koruny za Rumunské lei s tím, že jsme vykoupili celou směnárnu :-) Respektive za cca 3 tisíce korun. Následovala cesta autobusem do Vídně, kam jsem dorazili kolem osmé hodiny večer. Dále cesta metrem a poté pěší cesta až do bytu kde onen bývalý spolužák momentálně bydlí.
O spolužákovi jsem věděl pouze to, že je z Íránu neboli Persie. Čekal jsem hodně a měl jsem trochu obavy. Nicméně jsem se na seznámení s tímto Peršanem hodně těšil. Musím říct, že takto pohodového člověka jsem dlouho neviděl a jsem velice rád, že jsem ho poznal. Hodně mi to rozšířilo obzory. Peršan se jmenoval Saeed (Said) a po příchodu mi uvařil snad nejlepší kávu, co jsem v životě měl a obdaroval mě Íránskými cigaretami.
Ráno nám připravil snídani (míchaná vajíčka s tureckým chlebem) a kávu. Trochu jsem si z něho udělal srandu a řekl jsem mu, že máme v ČR tradici breakfast beer, což se mu jako tradice velice líbilo a hned si s námi u snídaně připil.
Díky Saide za nocleh a ochotu.
Následoval přesun metrem na místo, kde nás měl nabrat řidič z domluvené spolujízdy. Měl dvě hodiny zpoždění, tak jsme čas vyplnili jídlem. Kebab nic moc, ale cena (50 centů) přijatelná. Rumunský řidič nakonec dorazil s dodávkou, za kterou táhl přívěs s dalším vozem. Jízda byla velice pomalá a na dotaz: kdy dorazíme, přišla odpověď: tomorrow…
Nakonec jsme dorazili po patnácti hodinách do Targu Mures. Cenu kamarád Kelt usmlouval na 55 euro za oba. Původní cena byla 75 euro.
Z Targu Mures jsme se potřebovali dostat do města Sibiu vzdálené 120 Km. V nákupním centru jsme nakoupili zásoby, sehnali krabici a fixu, přesunuli jsme se k silnici a začali stopovat.
Na stopovací ceduli Sibiu či Fagaras řidiči nereagovali a zastavil nám až řidič, který nevěděl kde to je. Naštěstí nás kousek svezl a my jsme se dostali na rozcestí, které pokračuje na Sibiu přes Medias.
Další řidič nás odvezl do města Tarnaveni. Když řidič zastavil na železničním přejezdu, stojící kolonu vozidel obcházeli žebrající děti. V tomto městě jsme se najedli a pokračovali ve stopování směr Medias. Dlouho nám nikdo nezastavoval, proto Kelt zahájil taktiku přímého oslovování řidičů na benzínové stanici, což se nakonec vyplatilo a my jsme se svezli přes Medias až do našeho dnešního cíle Sibiu.
Po pár metrech se mi rozpadly boty a musel jsem je nouzově opravit provázkem. I zde se projevila ochota místních obyvatel. Křiknutí přes silnici a hození izolační pásky mi pomohlo opravit boty na pár kilometrů do nejbližšího obchodu s obuví. Prošli jsme si město a při stmívání jsme se vydali hledat místo pro nocleh. Objevili jsme takový menší lesík a šli jsme se zabivakovat. Bohužel lesík byl již obsazen toulavými psy, kteří nás nemilosrdně vyhnali až jsme museli tasit pepřáky.
Vrátili jsme se do města s požádali místní obyvatele, zda můžeme přespat u nich na zahradě (dvoře) Původně nebyli moc vstřícní, poté chtěli 100 lei za noc a nakonec kamarád Kelt vyjednal spaní na dvoře zdarma. Dokonce nám přinesli nějaké staré matrace plus nám ještě nalili pivo a rakii. Spalo se mi skvěle, až do chvíle, kdy začali kokrhat kohouti vzdálení jen dva metry od nás. A kokrhali až do rána…To i přes zoufalé spražení pepřákem :-) Zoufalé situace si vyžadují zoufalé řešení...
)
Ráno nás čekala snídaně, rychle jsme se najedli, poděkovali a vyrazili na cestu. Pěší přesun asi deset kilometrů na rozcestí, kde jsme chtěli stopovat na městečko Bradu. Cestou jsme potkali stan s velice zajímavým člověkem. Byl to muž kolem třiceti let, který se rozhodl na kole objet svět. Vyrazil před měsícem z Německa a myslí si, že za dva roky bude doma. Zajímavý to týpek :-)
Stopl jsem “Dáčii” a dva mladí Rumunové nás zavezli do městečka Bradu. Stopovali jsme dál do Avrigu a sympatický pár ve VW Passat nás hodil až na začátek pohoří Fagaraš. Nejen že nás odvezli, ještě na nás počkali než si uděláme nákup a dále nám nabízeli ubytování na jejich chatě. Tuto nabídku nakonec po mém odjezdu kamarád využil.
V malém penzionu s restaurací jsme si dali pivo (5 lei), nakoupili domácí mléko a sýr (12 lei dohromady). Vydali jsme se na cestu, která byla velice strmá a namáhavá. S patnáctikilovým batohem na zádech jsme ušli sotva kilometr a půl a rozhodli jsme se utábořit.
Kelt rozdělal oheň a já se dal do vaření. Rozpustil jsem sádlo, nakrájel cibuli, přidal žampiony a dvě vajíčka do každé porce. Večeře byla vynikající, ale již po pár hodinách se začaly projevovat zdravotní obtíže. Ty postihly nejdříve kamaráda a v průběhu noci i mne. Jednalo se o střevní potíže v kombinaci se zvracením. Téměř jsem nespal a byl jsem vyčerpán. Kamarád si ráno již nestěžoval, ale mě bylo hrozně.
Po debatě co dál, jsem se rozhodl pro cestu do civilizace a pokud se zdravotní stav nezlepší, tak i návrat domů, což jsem nakonec zvolil.
Sešel jsem zpět k penzionu, kde jsme měli večer pivo a čekal až dorazí kamarád. Když konečně dorazil, dali jsme si hořký čaj a nějaké osvědčené tablety. Zrovna projížděl Land Rover a Kelt jim zkřížil cestu a požádal o odvoz. Nakonec nám vyhověli a svezli nás do městečka Avrik.
Při nasedání do vozu a pěchování batohů do zavazadlového prostoru Land Rovera se aktivoval jeden pepřák :-) Zajímavá situace v takto navoněném a čistém autě… Naštěstí jsem situaci zachránil urychleném zabalení části batohu do igelitové tašky.
V Avriku jsme se dobelhali do nejbližší putiky a objednali si čaj. Bohužel čaj neměli v nabídce. Kelt zašel do obchodu na protější straně silnice a černý čaj přinesl. Poté jsme si objednávali již jen horkou vodu. Milé překvapení bylo, že barman nechtěl při našem placení žádné peníze.
Zbytek dne jsme strávili v místním parku, kde jsme dospávali. Mezitím Kelt domluvil můj odvoz do ČR a již jsme jen čekali na večer.
Kolem osmé hodiny večerní pro mne přijel jak jinak VW Transporter s přívěsem na další vozidlo. Respektive na tom přívěsu měl další přívěs a říkal, že jede koupit do Německa tři vozidla. Za jedno zapřáhne druhý přívěs a další dvě auta naloží a hurá zpět do Rumunska.
Cesta byla celkem svižná a část jízdy jsem i prospal. V Praze jsem vystupoval za 12 hodin a cesta mě stála 45 euro.
Rumunsko není tak nebezpečná země jak si mnozí lidé myslí. Lidé jsou ve většině případů velice přátelští a nápomocní. Kolem cest je více odpadků než v ČR. Silnice a dálnice, které jsem za tu cestu mohl poznat jsou ve velice dobrém stavu a rozhodně jsou lepší než ty u nás v Česku. Když zalezete v parku do spacáku a spíte, nikdo s tím nemá problém a probudíte se i s foťákem, který ležel vedle vás. Aspoň v menším městě. Všichni, kteří s námi jeli v autobuse si kupovali jízdenku z automatu a na parkovišti měli všichni zaplacené parkování…
publikováno: 20.04.2016
Potřeboval jsem prostor kde bych mohl občas umístit nějaký ten osobní článek (kde jsem byl, co jsem dělal a prožil), no a jelikož jsem nechtěl platit další doménu, tak jsem se rozhodl využít prostor za lomítkem. A tak vznik můj osobní blog swifter.cz/tom :-)
Mezi mé záliby patří zejména cestování a poznávání. Rád cestuji na motorce, ale nevyhýbám se ani pěší turistice či jízdě na kole nebo bruslích.
Nesmím zapomenout na ruční tvorbu, snažím se pracovat s kůží (usní) a dřevem. Své výtvory budu presentovat na blogu Swifter ale i zde. Tento blog vytvářím hlavně pro soukromé účely a má za cíl dokumentovat moji cestu za lepším já. :-)
publikováno: 17.04.2016