publikováno: 07.05.2016
S bratrem jsme se dohodli co kdo bude brát za společnou výbavu a já jsem měl na starosti stan, motorový olej, olej na řetěz, nářadí a lékárnu.
Olda bral náhradní duše, antipich, pumpičku a patex pásku.
V sobotu jsme se sešli u mě, pořešili drobnosti a odpoledne vyrazili směr Slovensko, s tím, že se dostaneme za hranice Slovenska a tam přespíme.
Z Kolína jsme vyrazili po 38 směr Jihlava a před Jihlavou jsme se napojili na dálnici na Brno. První den jsme dojeli kousek za Trenčín a tam jsme se ubytovali na louce.
Menší večeře v Trenčíně přišla vhod. Zatím bez komplikací..
Druhý den jsme vstali časně ráno a po dálnici vyrazili směr Košice. Těsně před hranicí s Ukrajinou jsme si prohlédli volně vystavené ruské druhoválečné stroje. Tank T34 a samohybné dělo. Následně jsme se dostali na hraniční přejezd, kde jsme potkali stopaře ze Švýcarska, kterému nebyl pěší přechod umožněn. Poté co se i on dostal za hranici jsme sním dali řeč.
Sice nám neprozradil cíl své cesty, ale nebyl to žádný houmles. Nekouřil a byl čistý i zuby měl bílé… Jen říkal, že je již pár let na cestě a že to byl zatím první přechod, který musel absolvovat ve voze jako spolujezdec.
My jsme na hranici předložili pasy, dostali lístek, na něj razítko a vyjeli jsme. Za sto metrů nás ukrajinský strážce se zbraní otočil, s tím, že nemáme druhé razítko, vrátili jsme se a razítko dostali. Poté již bylo vše v pořádku a my jsme se ocitly na Ukrajině.
Přes Uzhhorod jsme vyrazili na Mukacheve. Tam jsme přijeli na náměstí a dali si kávu a nealko pivo (nechceme nic riskovat). Následně jsme jeli na hranice s Rumunskem. Cesty na Ukrajině nejsou nic moc a směrem k Rumunsku se cesty ještě zhoršovaly. Docházelo nám palivo, tak jsme natankovali ještě na Ukrajině. Zde se musí nejdříve zaplatit a poté tankovat. Špatně se odhaduje množství a proto jsem vzali každý pouze deset litrů paliva.
Před Hraničním přejezdem jsme se navečeřeli a na hranicích jsme byli otázáni, zda převážíme alkohol, cigarety či zbraně. Přiznali jsme, že zavírací nože, nad čímž mávli rukou a my jsme mohli jet dále.
V Rumunsku jsme ujeli ještě asi sto kilometrů směrem na Fagaraš a přespali jsme kousek od silnice po které jsme jeli.
Třetí den jsme dojeli k pohoří Fagaraš a projeli ho Transalpinskou magistrálou. Cesta je plná zatáček a je zde velice kvalitní asfalt. Škoda jen, že cesta vede stále lesem a nejsou zde skoro žádné výhledy do krajiny. Navigace nás zavedla až před betonový zátaras s cedulí uzavřené komunikace.
Objížďka byla bez asfaltu a samá díra. A navíc nám opět docházelo palivo. Naštěstí jsme na poslední výpary benzínu dojeli až k pumpě. Měli jsme časovou rezervu a zatím se ještě nestmívalo a proto jsme se rozhodli vyrazit směr Bukurešť.
Ráno jsme složili stan a po dálnici jsme valili do hlavního města Rumunska. Kolem poledne jsme již byli v Bukurešti a náš cíl (palác parlamentu) nás překvapil svojí mohutností. Z fotek to nikdy nebude tak patrné, jako když stojíte přímo před druhou největší budovou světa. Zrovna se zde konala nějaká protivládní demonstrace a bylo zde relativně dost těžkooděnců připravených zasáhnout proti pokřikujícímu davu.
Nevím jak to dopadlo, neměli jsme čas čekat na výsledek. Pokračovali jsme totiž k Černému moři neboli k nejvýchodnější části naší cesty. Dálniční cesta byla úmorná a nudná. Stavěli jsme pouze na tankování a celou cestu se pohybovali rychlostí kolem 130 Km/h.
Přijeli jsme do přístavního města Constanta, kde mají Spojené státy Americké svojí základnu. Moře nebylo vyloženě na koupání a teplota vzduchu byla kolem 16°C. Koupání jsme tedy vzdali a šli jsme se najíst. K restauraci jsme přijeli pomocí ukázkové otočky, ale při seskoku z motorky se bráchovi podařilo rozšlápnout jeden květináč a druhý schodit. Myslím, že na nás budou ještě dlouho vzpomínat. Pizza k večeři celkem ušla, ale již jsem měl lepší…
Ten den jsme ještě vyjeli zpět k Fagaraši, ale rozhodli jsme se pro cestu mimo dálnice. ujeli jsme možná 150 km, kolem vojenského prostoru, kde nám létala M16 na nebi. Tato oblast kolem Bukurešti až po Černé moře je jedna placka. Jediné čeho je možné si všimnout jsou stovky, možná tisíce větrných elektráren.
Cestou jsme se stavili v městě Bran, kde je hrad prezentovaný jako Drákulův hrad, ale na internetu se píše, že skutečný Drákulův hrad leží jinde. Dovnitř jsme ani nešly a venkovní stánky ze suvenýry mi celkový dojem dost pokazili. Suvenýry z Číny a další předražený brak.
Potřebovali jsme již sprchu a tak jsme se rozhodli pro spaní v kempu ve městě Curtea de Arges, které leží pod slavnou Transfagarašskou magistrálou. Celý pátý den byl tedy tranzitní a odpoledne jsme do již zmíněného kempu přijeli. Byli zde motorkáři ze Slovenska a navečer přijeli i motorkáři z Polska.
Kluci ze Slovenska zrovna ten den přejížděli Transfagarašskou magistrálu a tak nás navnadili na krásné výhledy a spoustu zatáček. My jsme jim na oplátku poreferovali o Transalpině. Kluci nás upozornili na zavřený tunel, který se dá projet pouze po sundání kufrů a brašen, a po objetí sněhem zasypané cesty. Prostě brnkačka :-)
Ráno jsme tedy vyrazili plni očekávání a velice natěšeni. Asfalt byl oproti Transalpině o dost horší, ale ty výhledy… ty výhledy vše vyvážili ba možná překonali. Potkali jsme dva borce s batohy, co zkoušeli cestu zdolat po vlastních. Snad se jim to podařilo, vypadali dosti vyčerpáni. Cesta vede přes přehradu, která je dost zajímavá a vysoká. Spoustu zatáček a na konec tunel, přesně jak říkali bratři Slováci. Pomohli jsme překonat úzkou branku kolegům motorkářům, kteří chytli za výfukové svody a následně jsme to zdolávali sami.
Brácha a ani já jsme neprošli na šířku řidítek, to jen pro představu jak je ta branka úzká. Nandali jsme kufry a jeli tunelem za světlem. Tunel má téměř kilometr a na jeho severní straně začínají ty pravé výhledy. Téměř za každou zatáčkou je na co se dívat. Olda si užil i sáňkování :-)
Pozdní oběd v Motorestu, já jsem zvolil klasiku v podobě grilovaného kuřete s opékaními brambory a brácha rád riskuje a zvolil jídlo, které obsahovalo velký bramborový knedlík a na něm nastrouhaný brutálně slaný sýr a k tomu nějaký krém v misce, no dle jeho výrazu mi chutnalo mnohem lépe.
Pokračovali jsme již směrem do ČR, ale tentokrát již přes Maďarsko. Ukrajinské děravé cesty, kde jsem nejspíš vytrousil šrouby z motorky nás nenadchli.
Poslední spaní v Rumunsku na levandulové louce, kde jsem měl menší nehodu. Na mokrým svahu se mi smeklo přední kolo a já při pádu rozerval brašnu :-) stahovací pásky problém vyřešily.
Místo na spání jsme hledali opravdu dlouho a až na třetí pokus jsme místo aspoň trochu schůdné našli nad městem Miskolc. Rozbili jsme tábor, zalezli do stanu a… a přišel hlídač, byli jsme opravdu nenápadní, narychlo jsme zhasli světlo ve stanu a ztišili se :-) Naštěstí si hlídač, který během noci udělal ještě pár obchůzek pouze vyfotil SPZty a náš stan a jinak si nás nevšímal.
Tato země není země zaslíbená pro motorkáře. Žádné pořádné zatáčky země je jedna placka. Přesto jsme pár zatáček objevili. Projeli jsme národní park Bukki, kde je i hezká příroda. Cesty mají hladký asfalt, ale dosti úzký na rozdíl od Rumunských cest. Naše další cesta vedla do Slovenského Popradu, kde jsme chtěli navštívit termální prameny.
Při příjezdu do Popradu jsme měli menší problém termály vůbec najít. Na žádný benzínce, kterou jsme objeli nebylo připojení k wifi a nikde žádné cedule ani lákadla. Nakonec se brácha připojil na roaming připojení a konkrétní místo vygooglil.
Chtěli jsme se v místní kempu ubytovat, ale po příjezdu na místo jsme zjistili, že mají kemp ještě zavřený. Při relaxu v teplé vodě jsme probírali varianty dalšího postupu.
Buď přespíme někde v okolí a ráno vyrazíme směr domov nebo vyrazíme dnes a kam dojedeme tam přespíme a nebo rovnou pojedeme až domu. Po dvou hodinách jsme měli toho flákání až až a tak jsme se rozhodli pro variantu číslo tři. Nakopli naše stroje a navigace nám sdělila přibližný čas dojezdu do cíle kole jedné hodiny raní, takže za devět hodin jsme doma.
I s cestou domu jsme ten den ujeli přes sedm set kilometrů. Po cestě domu jsme Oldovi spadl řetěz, který jsme již během cesty několikrát řešili.
Freewind se statečně držel a až na pár šroubků poztrácených cestou a ke konci vynechávající tachometr či občasné vypadávání druhého rychlostního stupně dojel bez újmy. Nejvyšší rychlosti s nákladem jsem dosáhl 140 km/h a spotřeba (měřené a evidovaná neboli skutečná) se pohybovala dle cest od 4,8 l / 100 km (běžná jízda po rovině do 100 km/h) až po 8,2 l / 100 km (drcení na dálnici celou cestu na plný plyn a s nákladem)
BMW F800 téměř bez problémů (však je skoro nový a po servisu) jen řetězová sada už je na výměnu, jo a prasklá žárovka. Spotřeba byla přibližně o jeden litr na sto kilometrů nižší, Motorka má nádrž o stejné kapacitě a při tankování většinou tankoval o dva až tři litry méně.
Ukrajina má hrozné cesty, tedy aspoň v té části, kterou jsme projížděli. Levnější benzín, ale musíte platit předem a také levnější potraviny.
Rumunsko zatím mnoho motorkářů neobjevilo, ale v budoucích letech to bude země zaslíbená pro jezdce na dvou kolech. Jídlo je cenově srovnatelné a pohonné hmoty jsou o málo dražší. Na benzínkách Mol bývá wifi, ale nemají zde jednorázové igelitové rukavice volně k dispozici (to když prší, tak se hodí pod kožené rukavice, není pak taková zima) Dálnice pro jezdce na dvou kolech zdarma i včetně tunelů a mostů s mýtným přejezdem
Slovensko nemá wifi na většině OMV které jsme projeli, ale na pumpách Slovnaft k wifi k dispozici. Za dálnice motorkáři neplatí.
Maďarsko je nudná placka s malým, pěkným národním parkem. Zde se za dálnice samozřejmě platí.