Začátkem měsíce dubna jsem vyrazil společně s kamarádem Keltem do rumunských Karpat. Putování po horách jsme měli naplánované na pár týdnů, ale pro mě výlet skončil již po týdnu. Přesto jsem si trek dost užil a mám mnoho nových poznatků a zážitků.
Co si zabalit do batohu, aby nebyl moc těžký, ale aby nám nic nechybělo byl celkem oříšek. Naštěstí jsme se dohodli na společném vybavení, které bude mít na starosti vždy jeden z nás. Mezi společné vybavení patřila například lékárnička, vařič, mapa, vodní filtr nebo třeba repelent.
Moje vybavení vypadalo následovně: nůž, pončo s tepelnou vložkou, spací pytel, ešus, karimatka, hygienické prostředky, batoh a oblečení.
První noc jsme domluvili ve Vídni u Keltova bývalého spolužáka a cestu z Vídně do Rumunska jsme měli zařízenou pomocí spolujízdy.
S Keltem jsme se sešli před odjezdem na nádraží a vyrazili směr Praha. V Praze jsme vyměnili koruny za Rumunské lei s tím, že jsme vykoupili celou směnárnu :-) Respektive za cca 3 tisíce korun. Následovala cesta autobusem do Vídně, kam jsem dorazili kolem osmé hodiny večer. Dále cesta metrem a poté pěší cesta až do bytu kde onen bývalý spolužák momentálně bydlí.
O spolužákovi jsem věděl pouze to, že je z Íránu neboli Persie. Čekal jsem hodně a měl jsem trochu obavy. Nicméně jsem se na seznámení s tímto Peršanem hodně těšil. Musím říct, že takto pohodového člověka jsem dlouho neviděl a jsem velice rád, že jsem ho poznal. Hodně mi to rozšířilo obzory. Peršan se jmenoval Saeed (Said) a po příchodu mi uvařil snad nejlepší kávu, co jsem v životě měl a obdaroval mě Íránskými cigaretami.
Ráno nám připravil snídani (míchaná vajíčka s tureckým chlebem) a kávu. Trochu jsem si z něho udělal srandu a řekl jsem mu, že máme v ČR tradici breakfast beer, což se mu jako tradice velice líbilo a hned si s námi u snídaně připil.
Díky Saide za nocleh a ochotu.
Následoval přesun metrem na místo, kde nás měl nabrat řidič z domluvené spolujízdy. Měl dvě hodiny zpoždění, tak jsme čas vyplnili jídlem. Kebab nic moc, ale cena (50 centů) přijatelná. Rumunský řidič nakonec dorazil s dodávkou, za kterou táhl přívěs s dalším vozem. Jízda byla velice pomalá a na dotaz: kdy dorazíme, přišla odpověď: tomorrow…
Nakonec jsme dorazili po patnácti hodinách do Targu Mures. Cenu kamarád Kelt usmlouval na 55 euro za oba. Původní cena byla 75 euro.
Z Targu Mures jsme se potřebovali dostat do města Sibiu vzdálené 120 Km. V nákupním centru jsme nakoupili zásoby, sehnali krabici a fixu, přesunuli jsme se k silnici a začali stopovat.
Na stopovací ceduli Sibiu či Fagaras řidiči nereagovali a zastavil nám až řidič, který nevěděl kde to je. Naštěstí nás kousek svezl a my jsme se dostali na rozcestí, které pokračuje na Sibiu přes Medias.
Další řidič nás odvezl do města Tarnaveni. Když řidič zastavil na železničním přejezdu, stojící kolonu vozidel obcházeli žebrající děti. V tomto městě jsme se najedli a pokračovali ve stopování směr Medias. Dlouho nám nikdo nezastavoval, proto Kelt zahájil taktiku přímého oslovování řidičů na benzínové stanici, což se nakonec vyplatilo a my jsme se svezli přes Medias až do našeho dnešního cíle Sibiu.
Po pár metrech se mi rozpadly boty a musel jsem je nouzově opravit provázkem. I zde se projevila ochota místních obyvatel. Křiknutí přes silnici a hození izolační pásky mi pomohlo opravit boty na pár kilometrů do nejbližšího obchodu s obuví. Prošli jsme si město a při stmívání jsme se vydali hledat místo pro nocleh. Objevili jsme takový menší lesík a šli jsme se zabivakovat. Bohužel lesík byl již obsazen toulavými psy, kteří nás nemilosrdně vyhnali až jsme museli tasit pepřáky.
Vrátili jsme se do města s požádali místní obyvatele, zda můžeme přespat u nich na zahradě (dvoře) Původně nebyli moc vstřícní, poté chtěli 100 lei za noc a nakonec kamarád Kelt vyjednal spaní na dvoře zdarma. Dokonce nám přinesli nějaké staré matrace plus nám ještě nalili pivo a rakii. Spalo se mi skvěle, až do chvíle, kdy začali kokrhat kohouti vzdálení jen dva metry od nás. A kokrhali až do rána…To i přes zoufalé spražení pepřákem :-) Zoufalé situace si vyžadují zoufalé řešení...
)
Ráno nás čekala snídaně, rychle jsme se najedli, poděkovali a vyrazili na cestu. Pěší přesun asi deset kilometrů na rozcestí, kde jsme chtěli stopovat na městečko Bradu. Cestou jsme potkali stan s velice zajímavým člověkem. Byl to muž kolem třiceti let, který se rozhodl na kole objet svět. Vyrazil před měsícem z Německa a myslí si, že za dva roky bude doma. Zajímavý to týpek :-)
Stopl jsem “Dáčii” a dva mladí Rumunové nás zavezli do městečka Bradu. Stopovali jsme dál do Avrigu a sympatický pár ve VW Passat nás hodil až na začátek pohoří Fagaraš. Nejen že nás odvezli, ještě na nás počkali než si uděláme nákup a dále nám nabízeli ubytování na jejich chatě. Tuto nabídku nakonec po mém odjezdu kamarád využil.
V malém penzionu s restaurací jsme si dali pivo (5 lei), nakoupili domácí mléko a sýr (12 lei dohromady). Vydali jsme se na cestu, která byla velice strmá a namáhavá. S patnáctikilovým batohem na zádech jsme ušli sotva kilometr a půl a rozhodli jsme se utábořit.
Kelt rozdělal oheň a já se dal do vaření. Rozpustil jsem sádlo, nakrájel cibuli, přidal žampiony a dvě vajíčka do každé porce. Večeře byla vynikající, ale již po pár hodinách se začaly projevovat zdravotní obtíže. Ty postihly nejdříve kamaráda a v průběhu noci i mne. Jednalo se o střevní potíže v kombinaci se zvracením. Téměř jsem nespal a byl jsem vyčerpán. Kamarád si ráno již nestěžoval, ale mě bylo hrozně.
Po debatě co dál, jsem se rozhodl pro cestu do civilizace a pokud se zdravotní stav nezlepší, tak i návrat domů, což jsem nakonec zvolil.
Sešel jsem zpět k penzionu, kde jsme měli večer pivo a čekal až dorazí kamarád. Když konečně dorazil, dali jsme si hořký čaj a nějaké osvědčené tablety. Zrovna projížděl Land Rover a Kelt jim zkřížil cestu a požádal o odvoz. Nakonec nám vyhověli a svezli nás do městečka Avrik.
Při nasedání do vozu a pěchování batohů do zavazadlového prostoru Land Rovera se aktivoval jeden pepřák :-) Zajímavá situace v takto navoněném a čistém autě… Naštěstí jsem situaci zachránil urychleném zabalení části batohu do igelitové tašky.
V Avriku jsme se dobelhali do nejbližší putiky a objednali si čaj. Bohužel čaj neměli v nabídce. Kelt zašel do obchodu na protější straně silnice a černý čaj přinesl. Poté jsme si objednávali již jen horkou vodu. Milé překvapení bylo, že barman nechtěl při našem placení žádné peníze.
Zbytek dne jsme strávili v místním parku, kde jsme dospávali. Mezitím Kelt domluvil můj odvoz do ČR a již jsme jen čekali na večer.
Kolem osmé hodiny večerní pro mne přijel jak jinak VW Transporter s přívěsem na další vozidlo. Respektive na tom přívěsu měl další přívěs a říkal, že jede koupit do Německa tři vozidla. Za jedno zapřáhne druhý přívěs a další dvě auta naloží a hurá zpět do Rumunska.
Cesta byla celkem svižná a část jízdy jsem i prospal. V Praze jsem vystupoval za 12 hodin a cesta mě stála 45 euro.
Rumunsko není tak nebezpečná země jak si mnozí lidé myslí. Lidé jsou ve většině případů velice přátelští a nápomocní. Kolem cest je více odpadků než v ČR. Silnice a dálnice, které jsem za tu cestu mohl poznat jsou ve velice dobrém stavu a rozhodně jsou lepší než ty u nás v Česku. Když zalezete v parku do spacáku a spíte, nikdo s tím nemá problém a probudíte se i s foťákem, který ležel vedle vás. Aspoň v menším městě. Všichni, kteří s námi jeli v autobuse si kupovali jízdenku z automatu a na parkovišti měli všichni zaplacené parkování…